ROK 2017 : CO JSEM ZJISTILA, NEZAPOMNĚLA, OBJEVILA, ZAHODILA



Je to pravda - čím jste starší, tím to ubíhá rychleji. A to se ještě ani necítím stará. Mých 12 měsíců uteklo moc rychle a přijde mi, že se toho stalo tolik, že se to nemohlo vtěsnat do jednoho roku. Ale stalo se.

ZAUJALO MĚ

Zámek a okolí Hradec nad Moravicí
V průběhu týdnů jsem na internetu, mocném to nástroji, který nás jednou všechny zahubí (hlavně teda všechny vytrvale prokrastinující), jsem našla pár stránek a článků, které by vás neměly minout.
Článek jsem se rozhodla doplnit o několik fotek z výletu na zámek, chtěly jsme tam s kamarádkou jet celé prázdniny a nakonec jsme se sem dostaly až předposlední zářijovou sobotu, v pondělí jsem měla nastoupit na kolej a poté nám začínala vysoká škola...ach jo, to byly ještě časy! A další fotky jsou zase z mé melancholické podzimní (ještě babo-letní) procházky Olomoucí, kdy jsem přemítala, co se stalo první týden školy a jestli se mi na vysoké vůbec líbí a co chci a budu dělat. Prváci, jak přežíváte první semestr? A vy, zkušenější, nějaké tipy, jak studovat pilně a nezbláznit se?

PÁR MYŠLENEK NAD UMĚNÍM A ROZPOLCENOSTÍ


Možná jsem odsouzená k tomu být věčně nespokojená. Delší dobu na sobě pozoruju to, že když diskutuju s nějakým člověkem, mám potřebu se proti němu stavět do opozice, i když s ním vlastně souhlasím. Když na přednášce filozofie poslouchám o tělu a duši, mám chuť se zabývat hledáním nejlepších brambůrků na světě a když se s kamarády bavíme o brambůrích, mám chuť se bavit o filozofii.

BARVY


Téma tohoto článku vymýšlím bezmála týden. Možná i dýl. Ale hlavou mi momentálně jen prolétávají myšlenky ohledně školy a budoucnosti. Tyto fotky jsme s Karo fotily ještě, když jsem nevěděla, kolik mě toho čeká a tak jsem si oblékla poměrně barevný outfit.

POUŽIJ, CO EXISTUJE


Nedávno jsem četla krásný rozhovor s Jeffem Goldblumem. Jedna z věcí, které v rozhovoru zmiňuje (mimo jiné mluví i o své rodině, ranních rituálech a politické angažovanosti) je prostá rada: "Use what exist." Nemusí se to vztahovat jen k tomu, jak mít dobrou náladu, ale také třeba...k oblečení.
Na kolej jsem si postupně přivezla svoje nejoblíbenější kusy a samozřejmě, jaksi nechtěně, svůj šatník rozšiřuji. A protože mě nebaví, jak se mi šatník v Praze zvětšuje a šatník doma ztenčuje, rozhodla jsem se zavést jednoduché pravidlo - pokud si chci něco přivézt, musím taky něco odvézt.

NOSILA JSEM


S novým prostředím přichází noví lidé, nová místa, jiný životní rytmus. Ale oblečení zůstavá stejné, zatím jsem si v Praze koupila jen...houbičky na nádobí, květináč a jídlo, jídlo, jídlo. Přes oblečení si s sebou vozím a nosím kousek domoviny, případně konkrétního člověka - proto jsem bratrovi ukradla tričko (které stejně nenosil!), mamce zase klipsové brože, které nosím jako náušnice a postupně takto hodlám ožebračit celou svou rodinu. Vzhledem k tomu, kolik mě zatím stojí studium na vysoké škole je tahle poznámka víc než pravdivá. Představa, že bych měla platit školné je naprosto odstrašující a ano, jsem vděčná za to, že můžu studovat v Česku v podstatě zadarmo.

BUDAPEST


Zhruba před 2 týdny jsem navštívila Budapešť a stále ve mě pulzuje to nadšení, když si vzpomenu na budovy, ulice, noci i dny strávené v tomto městě. Nebyla jsem tam nijak dlouho, vlastně to byla spíš "ochutnávka", strávila jsem tu s mojí maminkou 3 dny.

ZÍSKÁNO


...a ještě bych měla dodat utraceno. Za tohle léto, jsem si nakoupila víc věcí, než bych si přála. Když se koukám na stav svého účtu, chce se mi brečet. Ale je to jen moje chyba a sama se omlouvám tím, že léto je přece čas, kdy můžu trošku víc mrhat penězi.

INSPIRACE


Nechci podzim tak úplně přivolávat, protože cítím, že jsem si přes léto dostatečně neužila tílka s titěrnými ramínky, kraťasy a vzdušné šaty, ale na druhou stranu se těším. Nejen kvůli novému životnímu období, kdy budu zažívat podzim v jiné části republiky, ale taky proto, že se mi prostě líbí podzimní paleta.
Navíc mám v plánu tentokrát nepodlehnout podzimně - zimním depresím a nevzdávat se na duchu (a neprohrát boj s ekzémem, i když počítám, že to zase skončí nějak 50:50)...
Jaký je váš cíl do tohoto podzimu?

CO SE DĚJE

Bouře, minulý týden

Nevím, jak dospět. Nebo takhle - nejsem si jistá, jestli dospívám. O víkendu mi bylo dvacet, ale co se týče financí, připadám si jako holka, která právě dostala první kapesné. Možná je to v rodině. Sourozenci (dva sourozenci) jsou prý od sebe v mnoha věcech opační, aby se tak mohli v mnoha věcech doplňovat, a je to pravda. Zatímco můj milý bratr si skrblí (on tomu říká šetří, budiž) peníze i několik let a občas mám dojem, že by si opravdu nechal koleno vrtat pro jednu korunu, já...utrácím. Pořád. Hodně. A někdy se obávám, že už i navždy. Jenomže můj vztah k penězům je hodně benevolentní. Peníze jsou určitě potřebná věc, ale nemůžu říct, že je mám ráda. Mám ráda věci, které za ně můžu koupit. Ale samotné peníze mě děsí, znejisťují mě. Dělá mi radost pracovat na brigádě kvůli vidině blaženého konce (=výplatě); nedělá mi radost pomyšlení na peníze, ale na věci, které za ně budu moct nakoupit.

INSPIRACE


Osobitá Diana Ross, Charlotte Rampling, červená barva, staré fotky z časopisů a pánské oblečení. Moje momentální inspirace. Jo a taky hodně růžové.

NOSILA JSEM


Několik outfitů, které jsem nosila v průběhu posledních dvou týdnů. Na prvních fotkách můžete podle obvazu vidět, že jsem tyhle tři outfity nafotila v jeden den, ale svatosvatě přísahám, že jsem je všechny opravdu měla na sobě. Ve dny bohaté na dusno a teplo se většinou přikláním k šortkám (ten nejbáječnější kup století, stály 50 korun, jsou sekáčové a kvalitně ušité) a tílkům se špagetovými ramínky. Tílko na první fotce, které můžete vidět i v tomhle článku, má naprosto nádhernou barvu, ale zjistila jsem, že pod něj můžu nosit jen podprsenky s ramínky, protože moje Wonderbra mě nebezpečně rozšiřuje snad ve všech možných i nemožných partiích, navíc strašně vykukuje, takže vůbec neplní funkci "neviditelné podprsenky".

HŘEŠENÍ


Měla jsem za sebou dlouhý den, naprosto vyšťavená a zpocená jsem brouzdala po městě a snažila se, co nejdřív dojít domů, když v tu ránu mi do oka padlo tohle triko...
Ne, to není pravda. Nebo dobře, byla jsem zpocená a byla jsem i vyšťavená, z toho důvodu, že jsem se šla zaregistrovat jako dárce krve a rovnou mi byl proveden i první odběr. Jak jistě pochopíte, třásla jsem se po celém těle, doufajíc, že neomdlím, což se taky nestalo, ale neměla jsem k tomu daleko (anebo měla, jsem jen královna dramatu, že ano). Poté jsem si vyzvedla své druhé brýle, ze kterých jsem nadšená, ale pořád si zvykám na jiný rozměr mého rozhledu (kočičí brýle jsou vztah, který se proměňuje z lásky k nenávisti rychlostí minuty) a pravděpodobně v návalu nakupovací horečky jsem dostala skvělý nápad, že si za tu odebranou krev zasloužím odměnu.

ZMĚNY & POZOROVÁNÍ



Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jestli přestat psát v angličtině, vzhledem k tomu, že mě poslední dobou představa psaní textu v češtině a pak v angličtině (někdy naopak) velmi odrazovala od jakéhokoliv psaní. Vzhledem k tomu, co mě čeká v budoucnu (snad, haha), myslím, že na blog bohužel nebudu mít ani tolik času, jak bych si přála; a proto jsem se nakonec rozhodla, že s psaním v Aj přestanu.

Ano, pokud se bavíme o budoucnosti...už jsem to psala? Dostala jsem se na maďarštinu a tak oficiálně koncem září začnu svůj život ve velké Praze. Pravděpodobně to bude těžký začátek a jelikož si nechci nic nalhávat, připravuju se na nejhorší - nedostatek peněz, bydlení na velmi strašidelné koleji, nejistotu z budování nových sociálních kontaktů a hlavně: přeměna šatníku.

Nechci samozřejmě vyházet všechno své oblečení jen proto, že "začínám od začátku" (ach, taková blbost), ale počítám s tím, že do nového bydliště si budu moct přivést omezený počet oblečení...i když, kdo ví! Proto jsem taky v poslední době moc nenakupovala (o tom vám napíšu další článek) a spíš rozmýšlela, jak si vybudovat šatník, který mi vydrží několik let a zároveň mě nebude nudit. Budování vysněného šatníku, nebo spíš nadčasového šatníku by vydalo na samostatný článek, ale toto téma zatím přeskočím a přejdu rovnou na poznatky, které jsem pochytila v průběhu pozorování toho, jak se oblíkám a jak momentálně vypadá můj šatník. Momentální poznatky se týkají hlavně otho, co nutně chci & potřebuju, jelikož...jsem přeci jen postižená konzumem, vím.

  • Kabelka ve světlejší barvě. Kvalitní, na druhou stranu si nechci kupovat koženou, jelikož si plánuju do budoucna koupit pořádně a kvalitní kožené boty a tak to chci vyvážit tím, že si koupím nekoženou kabelku. Chápeme se. Tahle od Matt & Nat se mi líbí opravdu hodně, ale nechci platit clo a obávám se, že rozměry kabelky zapříčíní právě to, že mi ji zadrží někde na celnici. 
  • Společenské kalhoty. Respektive kalhoty, ve kterých můžu jít do školy a zároveň se za ně nestydět i ve společnosti. S vysokým pasem, perketně ušité, což mě přivedlo na myšlenku, že si je nechám ušít, jen ještě potřebuju najít dobrou látku a kvalitní krejčovství.
  • Černé džíny s vysokým pasem, pravděpodobně Levi's. Protože pravé "vintáž" džíny sháním po sekáčích asi roky a pořád jsem neměla úplně storpocentní štěstí. Džíny, které na mě vidíte nahoře jsou sice dobré na první pohled, ale jsou tmavě modré (fajn, to mi tak nevadí) a lehce se jim otevírá zapínání. Ne, že by se rozbíhal tip, ale prostě to vypadá divně. A chybělo jim jen tak málo k tomu, aby se staly mými nejnošenějšími džínami.
A jak jste na tom vy s pozorováním?  Máte nějaké postřehy ze svého šatníku?






CRUSH

Moje kamarádka Barbora je fotografka. Fakt, který se dá poznat skoro ihned, jelikož bez foťáku ji potkáte málokdy, třeba...když spí. Vzhledem k tomu, že je moje kamarádka, mám tak trochu problém brát její fotografické dílo jako její součást, respektive se mi líbí každá její fotka. Prostě proto, že ji nafotila ona a vždy mi k ní vysvětlí příběh, pozadí vzniku.
Nedávno si ale založila tumblr (zde), kam zveřejňuje fotky, které (většinou) vznikly už po té, co nastoupila na vysokou. A ano, hádáte správně, jejím oborem je samozřejmě fotografie.
Každopádně, když jsem procházela její nejnovější fotky, žasla jsem. Tohle fotila! Panejo, jsem pyšná. Fakticky. Moje kamarádka Ba...je fotografka. Profesionální fotografka. Dívka, která dokázala přeměnit svůj koníček na vážně branou profesi. Dívka, na které postupně pozoruju přeměnu, z nadšení do odhodlání. Jsem prostě neskutečně pyšná a vděčná, že můžu mít někoho, jako je ona, vedle sebe.
My friend Barbora is a photographer. The fact, that you will het to know almost immediately, because itj's very rare to meet her without her camera, the only chance you get is probably..when she's sleeping.  Given she's my friend, I can't be really inbiased when it comes to her photography - I like every photo taken by her. Just because she took it and because she always tells me a history behind the photo.  Recently, she made a tumblr (here) where she posts mostly photos from this year, when she started to study at the the university. Of course her specialization is a photography.  Anyway, when I was scrolling through her tumblr, I felt...amazed. My god, she's good at it, she's just getting better and better. She IS a photographer. I'm proud.  The girl, who has transformed her hobby into a serious profession. The girl on which I gradually see the transformation, from enthusiasm to determination. I'm just incredibly proud and grateful that I can have someone like her beside me.
K mému překvapení jsem zjistila, že mám kdesi hluboko v souborech a složkách uložené fotky ze začátku září minulého roku, kdy jsme spolu šly na výstavu Andyho Warhola a Jindřicha Štreita.

To my surprise I found out I have hidden photos that we took in September last year. We have visited Andy Warhol and Jindřich Štreit exhibition and I can tell you that I still vividly remember this trip. 



WITH SCARS COMES STRENGHT


Note for my foreigner readers: this post is only in Czech.

Název článku jsem si vzala z tohoto videa.